Kdo mě zná ví, že jsem milovník tradic a sociálních setkávání. Na spoustu věcí mám ověřené, nepřekročitelné postupy. Od vaření na ohni, po všechny tradiční akce, které si už roky nenechávám ujít. Prosinec je typický koncentrací podobných momentů a občas toho může být už i skoro dost.
V létě jsem dostal myšlenku a po krátké poradě se ženou si ji utvrdil – letos se na to vysereme. Zároveň jsem dostal chuť na dovolenou, kde nebudu dva týdny sedět ve vlaku s omezenou hygienou, kde bude trochu světla a neseverské ceny. Začali jsme se zabývat otázkou „Kam zmizíme na Vánoce?“
Po krátké analýze volba padla na Thajsko. Vnímali jsme to jako takovou ověřenou klasiku, kde už spousta našich kamarádů byla a nikdo si nestěžoval, spíš naopak. Dřív mě ta země extra nelákala. Můj pocit byl, že je to trochu jako zábavní park, země založená jen na turismu. „Thajsko je takový Chorvatsko pro Pražáky“ říkal jsem si. Když letíme z Vídně do Bangkoku, tak mě v téhle myšlence utvrzuje i osazenstvo letištního salónku. Jsou tu samí opilí Češi. Včetně nás.
No jo, tak je to země, která stojí na turismu, ale má to svůj důvod – levno, teplo, moře a krásná příroda. Krom toho tu vládnou uvolněnější mravy podpořené moderní plastickou chirurgií i vstřícný přístup k lehkým drogám. No a upřímně, občas je super být ten trapnej turista.Nebudu se tu příliš rozepisovat o plánování cesty a turistických tipech. Těch je internet plnej a každej, kdo jede do Thajska tím musí zahrnout sociální sítě, natočit pár užitečných rad nebo o tom alespoň napsat blog. 😊
Když přistaneme v Bangkoku rozplyne se mi zbytek pochybností o tom, že by mě to tu třeba nemuselo bavit. Teda ještě to chvíli trvá – vystoupíme z letadla do klimatizovanýho letiště a do klimatizovanýho metra. Teprve, když dorazíme na cílovou stanici, nás to praští. Je mi jasný, že od teď se budu jenom potit, ale ta atmosféra za to bude stát.
Před tím jsem nikdy nebyl v Asii. Teda byl, ale v ruský Asii, a to je přece jenom trochu něco jinýho. Tady je to takový rušnější, míň sovětský a úplně jinak to tu „voní.“ První den jen chodíme, koukáme, jíme a užíváme si tu neevropskou atmosféru. Množství lidí v Bangkoku (a vlastně potom ani nikde jinde) není tak hrozný, jak jsem si mysleli. Jo, je tu spousta turistů a docela živo, ale všechno to sem zapadá a působí přirozeně.
Kde ale vidíme rozdíl je doprava. Už na Ukrajině jsem se naučil pravidlo „nikdo ti nezastaví, dokud nestojíš na silnici.“ Tady se to hodí. Po silnicích se zdánlivě chaoticky proplétá pestrý vozový park. Dominuje mu Toyota Hilux předělaná na tisíc způsobů – autobus, popelářský vůz, chladící dodávka. Vedle toho spousta tuktuků, skútrů a kreativně posvařovaných vozidel na bázi skútru.
Ale jo, tohle jsme čekali, asi tak jako by to čekal kdokoli s internetem a přístupem k sociálním sítím. Co mě ale trochu zaráží je, že kvalita automobilů je tu lepší než u nás, respektive – mají tu mnohem novější auta. O Česku se říká, že je to vrakoviště Evropy, ale že je na tom líp i Thajsko mě fakt nenapadlo. Pár dní po příletu sedím v Toyotě Hilux (v tradičním provedení) a bavím se o autech s průvodcem z národním parku Khao Sok. Říká, že ho stála asi 160 000 bathů (cca 112 000 Kč) a nová stojí asi 600 000 bathů (cca 420 000 Kč). Jo jasně, berou tu výrazně míň, ale schválně koukněte, kolik to stojí u nás.
I přes nový auta je doprava šílená. Jet v protisměru, když je to jen kousek, není problém, helmy jsou oficiálně povinné, ale místní je neuznávají. Chlast a trávu taky nikdo moc neřeší, i když se to oficiálně nesmí. Překvapivě nevidíme žádnou nehodu, ale že to nevidíme neznamená, že se to neděje. Thajsko patří mezi země s nejvyšší mírou úmrtí při dopravních nehodách na světě. Ročně na silnicích zemře asi 24 000 lidí. To je v přepočtu na obyvatele 10x víc než u nás.
Čeho si taky nejde nevšimnout, je kontrast mezi všudypřítomnými buddhistickými chrámy, vlivem náboženství, a stejně všudypřítomnými bordely. Obojí má něco společného – má to tu historii, láká to turisty a stojí to za návštěvu.
Dopoledne můžete strávit v absolutním klidu, obklopeni vůní kadidla, meditativním tichem a zlatem vykládanými sochami Buddhy. A večer? Můžete si užít páarty v duchu neonů, hlasité hudby, street foodu no a možná vás znovu překvapí i to kadidlo – jen v trochu jiném podání.
Tahle zvláštní symbióza docela dobře vystihuje náš celkový pocit s Thajska. Prostě to nějak funguje a všichni jsou v klidu a nelámou si s tím hlavu. Oficiální pravidla tu moc neznamenají. Stejně jako v dopravě i tady papír snese všechno, prostituce je nelegální.
Přišlo mi, že v Thajsku nic není problém a místní se do všeho vrhají s nadšením a zápalem. To se odráží v kvalitě služeb. Skoro každý má svůj malý byznys a v něčem podniká, většinou v kombinaci více oborů. Typicky – prodává trávu a provozuje směnárnu, prodává trávu a tetuje, prodává trávu a provozuje prádelnu, nebo třeba prodává trávu a půjčuje skútry.
Mimo to jsou tu ochotni vám za nějaký ten peníz zorganizovat snad jakýkoliv zážitek. Nemluvím jen o těch bordelech a věcech typu šnorchlování, skákání přes oheň nebo výlet lodí. Na Phi Phi mě zaujme obchod, kde překvapivě – prodávají trávu a houbičky. Krom toho ale taky inzerují službu „Get high with a Thai“. Tedy možnost, že s vámi bude někdo místních tento zážitek sdílet. Prostě – kde je poptávka, tam je v Thajsku nabídka.
I v tomhle směru tu člověk cítí velkou přirozenost, svobodu a pocit uvolněnosti místních. To mi přijde docela zvláštní když si uvědomím, že tahle země je defacto vojenská diktatura.
Tohle je další kontrast, co mě fascinuje. Na jedné straně režim, který pevně kontroluje klíčové rozhodovací procesy, média a veřejný prostor. Na druhé straně ta uvolněná atmosféra a pozitivní přístup lidí k životu. Thajsko má pestrou politickou historii a drží smutný rekord v počtu politických převratů za posledních 100 let – 12 úspěšných a dalších 7 neúspěšných. Pro místní to tedy není nic nového. Já ale určitě jako průměrný evropský turista nevidím všechno, a ještě víc toho nechápu.
Thajsko určitě není monotónní a už bych ho určitě neoznačil jako Chorvatsko pro Pražáky. Ikdyž – místy můžete cítit jako na Jadranu a potkáte u toho dost Čechů. Má ale všechno to, co jsem zmiňoval v úvodu, skvělou atmosféru a mnohem víc, než se dá poznat za 1 návštěvu.
No responses yet