Od pěti večer do sedmi ráno zákaz vycházení, mezi tím trávím většinu času v práci s rouškou na držce. Přiznám se, že takhle jsem si svůj zahraniční pobyt úplně nepředstavoval. Z monotónnosti mě naštěstí vytahují nezvyklé události všedních dní. Třeba minulej týden v kantýně jeden den neměli v nabídce čevabčiči ani plískavici. Z akutního nedostatku mletého masa v různých tvarech mi naštěstí vytrhl XXL týden v Lidlu. Tam nabízejí všemožný srbský speciality v úctyhodných dávkách. Trávím tu sice jaro, ale prakticky letní počasí minulý týden vystřídala sněhová nadílka. Už mi schází vlastně jen podzim a začínám tiše doufat, že tak dlouho tu nezůstanu.
Na víkend jsem se už upřímně těšil. Ale co v době pandemie podniknout a nepotkat u toho zástupy lidí? Muzeum ani další památky nepřipadají v úvahu. Ani jsem si vlastně nezjišťoval, jestli už je zavřeli, nebo ne. Na zápas vodního póla, který, jak jsem zjistil, je tady neuvěřitelně populární, si taky nezajdu. Naštěstí mám spoustu úchylek, který moc lidí nesdílí a můžu se jim oddávat opodál od davů lidí. Teda alespoň jsem si to myslel.
Sice o architektuře vím úplný hovno, takže nečekejte žádnej kvalitní rozbor, ale vždycky mě fascinovaly netradiční stavby. V Bělehradě je jich díky brutalismu až až. Svůj průzkum jsem nevědomě zahájil už druhej den mýho pobytu. Při cestě na cizineckou policii jsem nemohl přehlídnout jednu z hlavních ikon panoramatu města – West City Gate. První cíl mýho putování byl jasnej.
Komplex vysoký 119 metrů získal tohle jméno díky tomu, že budova je první výraznou dominantou, kterou vidíte, když se k městu blížíte ze západu a nebo z letiště Nikoly Tesly. Originální název mrakodrapu je Genex Tower a to podle společnosti Genex, která původně sídlila v jedné z věží. Ta druhá byla navržená jako obytná a svůj účel plní do dneška. Administrativní část už dlouho zeje prázdnotou a za svý vzala i restaurace na vrcholu. Měla být původně otočná, ale nakonec na to nějak nevyšly peníze. Od roku 1996 se nejenom neotáčí, ale už ani nefunguje. Její existenci připomíná už jen oprýskaná cedule a pochybná šachta, ze který se postupem času stal obří holubník.
West city gate vyrostla v 70. Letech 20. století a ve svý době byla nejenom nejvyšší budovou Jugoslávie, ale taky super-moderní stavbou. Měla počítačový systém, který v budově reguloval teplotu, výtahy a taky na míru vyvinutý hasící systém. Problém je v tom, že od 70. let budova neprošla výraznější rekonstrukcí, administrativní část je už dlouho opuštěná a budova i její okolí chátrá. Asociace architektů se momentálně snaží z Genex Tower udělat kulturní památku, aby budovu zachránila.
Východ města má taky svou monstrózní dominantu – Eastern City Gate. Ten prozměnu uvidíte jako jednu z prvních věcí, když k městu přijíždíte po dálnici z východu. Brutalistický komplex s oficiálním názvem „Rudo“ tvoří tři 85 metrů vysoké obytné budovy. Vyrostly také v 70. letech, ale na rozdíl od svého západního sourozence pořád plně slouží svému původnímu účelu. Podle údajů, který jsem našel, by tu mělo žít okolo 1400 lidí a podle dojmu z mý návštěvy, to asi i platí. I přes veškerý omezení, který momentálně platí, byly prolízačky plný dětí a na hřišti se hrál basket. Na oprýskaných modrých lavičkách, obklopujících kruhový chodník okolo budov vesele vykuřovaly místní maminy, vášnivě diskutovaly a vychutnávaly si svou odpolední kávu.
I do východní dominanty už se ale zub času pořádně zakousl. Chodníky místy opět ustupují přírodě, omítka to sem tam dost vzdává a jinde se na ní pro změnu vyřádili místní writeři.
Bělehrad nabízí řadu dalších zajímavých staveb, o některých se možná rozepíšu zase příště. Dneska to ale zakončím sladkou tečkou. Toblerone building je rezidenční objekt inspirovaný známou švýcarskou čokoládou. Budova vyrostla v 60. Letech a je ukázkou toho, kam až může představivost architektů zajít.
Pořád nemám na tyhle betonový monstra jednotnej názor, do kontextu tohohle města mi to prostě sedí. Ale asi jo. Líbí se mi to.
No responses yet