Doma, v Praze, kousek od Podolí, do prdele mně bylo smutno.
Už druhý týden se vesele karanténuju a nemůžu se dočkat až to skončí. Vrátil jsem se ze země s menší promořeností, než je v Česku, s řadou omezení, díky kterým jsem už 2 týdny před návratem nemohl jinam než do obchodu, cestou jsem se prakticky nemohl zastavit a stejně jsem se dvoutýdenní izolaci nevyhnul. Kdybych na cestu vyrazil o pár dní později, stačil by mi negativní test na COVID. Na druhou stranu, kdybych se na útěk dal letadlem, když k tomu vybízela vláda, byl bych o několik tisíc za letenku lehčí a musel bych teď řešit, jak ze Srbska dostat auto a spoustu věcí. Takže vlastně ještě dobrý.
V Srbsku jsem měl zůstat do konce května, ale vzhledem k tomu, že zavřeli kanceláře a prakticky znemožnili možnost pohybu, tak už to trochu ztratilo smysl. Přesto to byla skvělá zkušenost a možnost poznat řadu zajímavých lidí. Na Balkán se ještě určitě vrátím, i když už třeba jenom na dovolenou.
Poslední den v Srbsku, kdy jsem ještě mohl ven, jsem strávil procházkou po okolí svého bytu s Darkem, kolegou z práce. Zjistil jsem dost věcí, o kterých jsem do tý doby nevěděl. „Věděl si, že tady má byt Novak Djoković? Sice tam bydlí jen když je v Bělehradě, ale stejně všechny byty v tom komplexu zdražily asi 4x, když si tam jeden koupil on.“ Taky jsem se dozvěděl, že vedlejší kancelářský komplex vyrostl na prostoru bývalého vojenského letiště, a právě tam se objevily první případy koronaviru v Srbsku. Pak jsem se na 3 dny zavřel doma, pokusil se dojíst zásoby těstovin a čekal na možnost odjet. No nestihnul jsem toho poznat dost, ale nedá se nic dělat.
Cesta přes Evropu byla o něco složitější než za normální situace, ale nebyla to taková kovbojka jak jsem původně čekal.
Všechno začalo komunikací s ambasádou. Poprvý jsem se s ní spojil už někdy v půlce března, když státy začínaly zavírat svoje hranice. Dostal jsem odpověď ve stylu „Měl byste se vrátit, ale nejde to.“ Nikdo nic nevěděl a já úplně nevěděl, jak problém řešit. Tak jsem prostě počkal, než se vyřeší sám.
Dva týdny zpátky už byly informace jasnější. Musím nahlásit na ambasádu hraniční přechody, které budu překračovat a přibližné časy, kdy k nim dorazím. Nemůžu přes Maďarsko a Slovensko, protože nepovolují ani průjezd. Fakt díky. Musím okružní trasou přes Chorvatsko, Slovinsko a Rakousku. Na cestu můžu vyrazit až po pravoslavných Velikonocích – v úterý 21. dubna, kdy v Srbsku přestane platit úplný zákaz volného pohybu.
Před cestou mě nejvíc děsilo, že se dostanu ze Srbska, ale na dalších hranicích zůstanu trčet a nepustí mě dál. Přeci jen v Bělehradu mám alespoň kde bydlet.
Na chorvatsko-srbských hranicích moc nechápou, co tam dělá Čech a kam jede. S koncem Srbska jakoby se ze všech vytratila znalost angličtiny, tak zuřivě gestikuluju, že jedu domů. Vezmou si na mě telefonní číslo, který zvládnu nadiktovat německy a můžu jet dál. Dálnice je neuvěřitelně prázdná, za první 2 hodiny potkám asi 5 aut.
Když opouštím Chorvatsko, ptá se mě celník, jestli mám propustku. Ptá se mě Chorvatsky, takže si aspoň myslím, že se ptá na to. Suverénně česky odpovím „Ne.“ a pustí mě dál. Vstup na Slovinsko je asi nejvtipnější. Celník nepromluví ani slovo, já hodím pas do připravenýho šuplíku, on si ho k sobě pod ochranným sklem protáhne a za použití kleští do něj nahlídne a co nejrychleji mi ho posílá zpátky. Zatím jsem na hranicích nesundal roušku.
Na Slovinsku musím natankovat plnou nádrž, Rakousko bez negativního testu na COVID musím přejet bez zastávky a dostatek paliva je podmínkou, kterou na hranicích kontrolují. Když k nim dojedu, zařadím se do fronty pro osobní auta. Kamioňákům jen zkontrolují doklady, změří teplotu a pošlou je dál. Mně kontrolují nádrž, musím podepsat prohlášení, že nebudu zastavovat, dávám jim telefonním číslo, email a musím napsat, kde Rakousko opustím. Všechno je záležitostí ani ne 5 minut, stejně jako na předchozích hraničících přechodech.
Cesta přes Rakousko je dlouhá, přeci jen už mám za sebou asi 7 hodin za volantem. Mimo to mám poslední 2 hodiny co dělat, abych se nepochcal. Nemůžu přeci zastavit ani na benzínce a jinde to moc nejde. No aspoň mě to udržuje ve střehu. Po skoro 4 hodinách se objevuje první kolona – blížím se domů.
Na českých hranicích čekám přes hodinu a když se dostanu na řadu, začnu mít poprvé za celou cestu strach, že přijde průser. „Doklady a pendlerský povolení.“ zazní bez pozdravu. „Dobrý den, tady máte pas, povolení nemám, vracím se ze Srbska.“ odpovídám policistovi. Musím odstavit auto bokem a chvilku vysvětlovat jak se situace má. Koukají na mě jak na kreténa, hlavně že jsem musel všechno hlásit. Nakonec mě pustí a já už si to vesele mířím na Prahu.
Nevím, že pořádnej administrativní bordel teprve začíná. Další den po mém návratu vláda vydává prohlášení, že občané, co se vracejí ze zahraničí, musí mít negativní test na COVID, nebo absolvovat dvou týdenní karanténu. „Konečně dobrá zpráva.“ říkám si. Tak volám na hygienu. Všechno působí krásně jednoduše, volám na oddělení pro Prahu 4. „Nevíme, jak přesně je to nové opatření definované, ale ještě se vám ozveme.“ A skutečně – během následujícího dne, se mi ozvou z hygienických stanic Prahy 4, Prahy 6, Jihlavy a Pelhřimova. Finální informace kterou se dozvím je jasná a řídí se neúprosnou logikou. „Víte co, to nařízení by mělo být platné pro ty, co se vrátí 27. dubna a později. Kdyby se něco změnilo, tak byste si mohl udělat test, ale musel byste si ho zaplatit, ale vlastně byste na něj nemohl jít, protože jste v karanténě.“
A tak si vesele sedím doma. Ale už v úterý. Už v úterý!
No responses yet