Město a rozhledna

První týden je za mnou. Jsem plnej dojmů z města, lidí a všeho kolem. Spoustu času trávím v kanceláři, takže to není tolik ztracených pasů, skoro-zatčení a jiných eskapád jako na dovolený s Kryštofem. Nejnapínavějším momentem týdne bylo asi to, když jsem se málem posral při procházce centrem města, protože mi nějak nesedlo čevabčiči k obědu. Srbsko je naštěstí země plná veřejných záchodů. Jo a taky už jsem stihnul ztratit srbskou „lítačku.“

Postupně se snažím poznávat místní a hlavně město.

Bělehrad leží na soutoku Sávy a Dunaje, podle wikipedie (ano v průběhu následujících měsíců vás zahltím řadou informací z wikipedie) je o kousek lidnatější než Praha a stále se rozrůstá. Největší čtvrtí je právě Nový Bělehrad, kde bydlím. Obrovský sídliště v posledních dekádách plní taky řada administrativních budov a už v roce 2011 tu žilo přes 200 000 lidí. Pro představu – na Jižáku v Praze jich nebydlí ani polovina. Na jednu stranu tu na každým rohu roste nová výšková budova a proti tomu je tady i v centru spousta rozbořených, opuštěných, někdy i vypálených budov.

O víkendu jsem poprvé opustil svoje domovské sídliště a vyrazil do centra. Historická část je proložená řadou typicky komunistických staveb, ale stejně to má svoje kouzlo. A co víc, před národním muzeem mají taky sochu koně. K mojí smůle je zrovna v rekonstrukci, stejně jako prostor okolo sochy Pobednik (vítěz). Symbol Bělehradu připomíná vítězství nad Osmanskou říší a Habsburskou monarchií v první světové válce a najdete ho v pevnosti Kalemegdan. Tam se nachází i vojenské muzeum.

Válečné konflikty jsou z města cítit do dneška, koneckonců zažilo jich víc než 100. Třeba v parku naproti parlamentu už přes dva měsíce probíhá protest válečných veteránů z let 1991 – 99, kterým chce vláda odebrat jejich status. Mimochodem asi o 100 metrů dál je česká ambasáda – kdyby sem třeba někdo jel na výlet a ztratil pas.

O víkendu jsem si taky udělal výlet na Avalu – kopec, na kterým se nachází necelých 20 km od Bělehradu a je na něm rozhledna. Nicméně rekonstrukce památek nebyly jedinou překážkou v mém dokonalém turistikování. Cestou na Avalu se udělala taková mlha, že když jsem se vyškrábal nahoru, bylo už vidět úplný hovno. Takže tam budu muset znova a napíšu vám o tom někdy příště.