„Holky, jestli se chcete bavit, nemusíte tady být. Víte, že docházku neřeším.“ V tu chvíli jsem sám sebe zarazil. Fakt jsem to řekl? V duchu jsem si vzpomněl na svojí (ne)účast na přednáškách a míru pozornosti na cvikách. Taky mi v hlavě naskočilo to množství důtek ze základky za to, že jsem se choval jako blbeček. A teď za mě vypadla tahle věta. Je to tak, moje druhý nebo třetí cvičení a řekl jsem tohle.
Další článek je o učení a bude trochu jiný. Bude to spíš taková úvaha, ve který se zamyslím nad tím, co to vlastně dělám. Rozhodně to neberte jako nějaký návod, jak učit. Ne teda, že byste cokoli, co píšu, měli brát jako konkrétní návod.
Rovnou v úvodu se přiznám, že nejsem žádný expert. Učím 2. semestr. Jsem z toho vlastně pořád občas nervózní a žádnou zvláštní průpravou jsem neprošel. S nadšením jsem do toho skočil a teď se učím učit.
Je rozdíl na tabuli koukat, nebo před ní stát a vysvětlovat. To první všichni známe. Taky si určitě vzpomeneme na některé učitele. Pravděpodobně na ty úplně nejlepší a ty úplně nejhorší. Ti nejlepší mě zvládli namotivovat (občas) i k extra práci a dost formovali, jakým směrem se profesně ubírám. Ti nejhorší mě spíš vedli k myšlenkách pochybujícím o vzdělávacím systému, smyslu života a dokázali mě motivovat k procházení podmínek pro omluvení předmětu. Asi je jasný, kam bych chtěl spíš patřit.
Nedokážu ani říct, jestli jsem dobrej učitel. Nebudu ten nejhorší a asi ani úplně špatnej. Zpětnou vazbu mám pozitivní a výsledky u studentů vidím. Těžko se mi to ale hodnotí. Jako u všeho, co dělám, se dost koukám na svoje chyby. Snad je vidím víc než studenti. Já vím, o čem mluvím (většinou), určuju to, jak bude hodina probíhat, co řeknu, od čeho se odrazím k dalšímu tématu. Když něco z toho nesedne, cítím to spíš já. Snažím se si to uvědomovat, podchytávat to a příště to zkoušet jinak. Občas se to povede, někdy je to horší, tak to zkusím zase jinak.
Učení pro mě bylo a taky pořád je jednou z hlavních motivací k doktorátu. Strašně mě zajímalo, jak to bude z druhý strany vypadat. Co budu učit, jak bude vypadat příprava a kdo mi k tomu co řekne. A jak to teda je? Jako spousta věcí na doktorátu, i tohle je hodně na vás. Nikdo vás za ručičku úplně neprovede. Na FISu jako doktorand ani učit nemusíte. Dostanete k tomu speciální dohodu bokem a je vcelku na vás, jak si to domluvíte.
Podobně je to i u samotné výuky. V nabídce jsou učitelské kurzy. Já je ale neměl kapacitu absolvovat. Navíc stejně začínaly až po tom, co už jsem začal učit. Jsou tu podklady, jsou tu starší kolegové. Musíte se ale ptát, zajímat a připravovat. Nakonec na prvním cvičení budete stejně jen vy a 20 studentů a máte 90 minut na to je něco naučit. Když jsem si to uvědomil, bylo to pro mě docela děsivý. Naštěstí jsem brzo zjistil jednu věc – jsem mnohem zodpovědnější učitel než student.
Rozumím tomu, co učím. To ale úplně nestačí, těch 5 let pajdy k tomu prostě nemám a na zkušenostech zatím stavět nemůžu. Tak to dělám jako spoustu věcí, prostě od srdíčka a s nadšením. Dost o tom dopředu přemýšlím a chystám se.
Přemýšlím o tom, co mám říct. Obsah a rozumná struktura je základ. Když dostanu podklady, nebo úkoly od někoho jinýho, zkouším je prvně udělat sám. Ne, že bych to nezvládnul nebo tomu nerozuměl. Je ale výraznej rozdíl něco vymyslet, vidět to poprvý, nebo podruhý. Taky pro mě není úplně jednoduchý z patra odhadnout, jak dlouho co bude trvat.
Důležitý taky je, komu to budu říkat. Záleží, jestli mluvím s magisterským studentem FISu, bakalářem z jiné fakulty, erasmáky na intenzivním kurzu nebo studenty Gymnázia Mělník na zvané přednášce. Musím mluvit vždycky trochu jinak a začínat z různých směrů. Když vidím nepochopení, (a že to fakt je od tabule vidět) zkouším to prostě jinudy. Vymýšlím konkrétní příklady, přirovnání. Někdy se to podaří, někdy ne.
Před prvním cvikem jsem dost uvažoval, jak se snažit vystupovat. Co dělat, když nebudu něco vědět. Jestli studentům vykat, snažit se nedělat blbý vtípky. Po zhruba prvních 3 minutách jsem omylem stejně začal všem tykat a svůj humr neuhlídal. A víte co? Ta autenticita je stejně ve všem nejlepší. Občas na dotaz řeknu, že prostě nevím, že se musím podívat. Když se to stane, vysvětlím pak i jak jsem to řešil.
Jestli to je nejlepší výuková metoda, nevím, ale snažím se tak i o otevřenost směrem ke studentům. Na konzultačkách sice nemám zrovna přetlak, ale na cvikách a občas i po nich se lidi na věci celkem ptají.
Možná v tom ještě nejsem úplně kovanej, ale tohle všechno mě jednoduše baví a naplňuje. Vidět rozdíl u studentů na začátku a na konci semestru, dopad a smysl svý práce v takhle bezprostřední podobě je skvělej pocit.
No responses yet