„Jak je v Srbsku?“, „Kdy přidáš novej článek na blog? Už se doma nudím …“ A víte co? Já tady vlastně trochu taky. Takže tenhle příspěvek není ani tak moc Srbsku . Je to spíš chaotickej pokus o utřídění myšlenek. Jo, stihl jsem obrazit pár míst ve městě, dozvědět se nějaký zajímavý věci, ale přeci si je hned nevystřílím. Kdo ví jak dlouho to potrvá. Radši počkám alespoň do doby, než se všichni začnou ze zoufalství koukat na Ulici, protože ostatní seriály nemají dost dílů.
Je sobota večer. Sedím na balkóně, piju gin tonic, kouřím u nás zakázaný borůvkový camelky a sleduju prázdnou ulici. Ten konec světa by vlastně mohl být i horší. Přes ulici je benzínka. S přibývajícíma hodinama postupně mizí i auta stojící frontu na benzín. Od 8 večer do 5 ráno platí zákaz vycházení, v neděli zpřísní a bude platit od 5 večer. Starší 65 let nesmí ven vůbec. V 8 všichni zatleskají záchranářům a pak se ulicema rozezní hudba. Set srbských lidovek doplňujou záblesky světel z balkónů a sem tam i ohňostroj.
Jejich přístup ve mně udržuje pozitivní náladu. Tenhle národ už si prošel kvalitní dávkou sraček a tohle ho evidentně nemůže zaskočit. Všichni v práci se mi snaží pomáhat jak to jen jde. Nejvíc asi funguje jejich drsnej smysl pro humor, snad se jen tak nevytratí. Samozřejmě jim to oplácím a ukazuji jim i český perly ze sociálních sítí, ale zjistil jsem, že toho sem spousta dorazí i beze mě. S kolegama jsem se docela sblížil. Už jsme měli i domluvený měření sil v hospodě, ale nedá se svítit. Snad někdy příště. Většinu času radši trávím doma a trávím čas asi dost podobně jako všichni v Česku. Hraním divokých kmenů, seberomantikou, začal jsem i číst a ladím své kuchařské schopnosti. Zatím teda výhradně u jednoho jídla.
Nikdo vlastně nic neví. Jak dlouho ještě budou otevřený hranice. Jestli nebudu muset odjet nakonec dřív nebo jak by se to řešili, kdybych tu zůstal zaseklej a musel řešit vízum. Český velvyslanectví mi doporučilo zeptat se na srbský ambasádě v Praze a tam mě obratem odkázali zpátky do Srbska. Snažím se být v obraze, ale není to úplně jednoduchý. Sledovat dění v Česku, Srbsku a Evropě obecně a najít v tom to relevantní. Ale to asi dobře víte sami.
V posledních dnech se furt víc snažím používat srbštinu. Číst už zvládám celkem laxně. Čtu si různý prezentace, dokumentaci BI nástrojů i zprávy. Přeci jenom, je to slovanskej jazyk a po chvilce zamyšlení se dá většina slov rozluštit a když ne, Google mě spasí. S mluvením už je to horší. Základní jako „Još, jedan molim.“ a „Da, velika.“ už jsem sice zvládnul, ale vzhledem k současný situaci jsou mi docela na hovno.
Když ale na někoho začnu mluvit anglicky, často nasadí zděšený výraz. Anglicky mluvící se ptají, kdy jsem přijel, ostatní většinou čekají na další výtah, nebo podle situace takticky ustupují. Zkouším teda radši srbštinu. No srbštinu. Spočívá to v tom, že mluvím spíš česky a občas to proložím srbským slůvkem, co zrovna znám. Docela to funguje. Sice nikoho nepřesvědčím, že jsem místní, ale vyvolává to dojem dlouhodobýho pobytu a snižuje paniku.
Zítra zase budu vědět snad o něco víc. Možná.
No responses yet